Canadian Rockies

(3. - 23.9.2012)

3. – 4.9.2012 (52. – 53. den)

Téměř 30 hodin trvala cesta autobusem společnosti Grayhound do Edmontonu, nejbližšího města vzhledem k poloze našeho zaparkovaného vozu. Jednou jsme přesedali a celkem 3 krát vyměnili řidiče. Cesta uběhla nad očekávání rychle a pohodlně, vezl nás Adrian, asi nejlepší řidič autobusu, jakého jsme kdy zažili a ještě jsme z autobusu viděli černého medvěda. Stanovali jsme v centru Edmontonu (1,2 mil. obyvatel) pod zídkou zavřeného hostelu, který jsme si předem vybrali k přenocování.

5.9.2012 (54. den)

V půjčovně jsme si půjčili Chevrolet Impala (luxusní kočár) s GPS, naložili do něj všechna naše zavazadla (2 krosny, 2 batohy, foťák, domeček-moskytiéru, bednu na jídlo a barel na vodu) a celý den strávili zařizováním potřebných věcí. Absolvovali jsme anabázi se 4 pojišťovnami, než se nám podařilo našeho Chevyho pojistit. Vyzvedli jsme si ho v 38 km vzdáleném Devonu a při cestě zpět, abychom vrátili auto do půjčovny, jsme si prohlédli město. Ve večerních hodinách jsme vyrazili směr Rocky Mountain.

6. – 14.9.2012 (55. - 63. den)

Národní park Jasper

6.9. - S jednodenním zpožděním jsme oslavili Ondrovi 29. narozeniny, dokoupili zásoby jídla a dojeli do národního parku Jasper. Cestou jsme se stavili na horkých termálních pramenech Miette Hot Springs, ale díky vysoké teplotě vzduchu a vstupnému jsme se rozhodli je vynechat. Přespali jsme v krásném kempu Snaring hned u Snaring River.

Do Rockies přišlo babí léto, takže od tohoto okamžiku až do konce cestování a ještě dál se denní teploty pohybovaly v rozmezí 20 - 30 stupňů Celsia a v noci, až na pár výjimek, neklesly pod nulu. Oproti létu má podzim tu výhodu, že teploty jsou stabilní, málo prší a hlavně, život tolik neznepříjemňují mušky a komáři.   

7.9. – Prošli jsme si malebné městečko Jasper (5.000 obyvatel) a s brzkou vyhlídkou na nové zaměstnání jsme se shodli na tom, že by se nám práce zrovna v takovém městě líbila. Je plné zeleně, vkusné architektury a bezstarostných, stále se usmívajících turistů. Vyšlápli jsme si krátký okruh nad město: Old Fort Point Summer a obešli překrásné průzračné ledovcové jezero Lac Beauvert. Protože jsme nenašli místo na přenocování, vrátili jsme se na noc do kempu Snaring, kde se nám líbilo. Jako obvykle, nechyběl večerní oheň.

8.9. – Krátká zastávka u jezera Medicine a procházka kolem jezera Maligne. Zažili jsme dvě příjemná setkání. Jednak jsme potkali Danu s Ondrou, sympatický pár stejného věku a osudu jako my, které známe z Canmore a dále jsme ze silnice (společně s dalšími 30 lidmi) viděli černého medvěda. Našli jsme zastrčené místo, takže jsme spali na divoko.

9.9. – Přivstali jsme si a ráno, ještě před snídaní, se podívali do Meligne kaňonu. Zavčas jsme si ho prohlédli, při odjezdu z parkoviště nás minuli první 4 autobusy s turisty. Po snídani jsme obešli průzračné jezero Annette, kde jsme narazili na pětičlennou rodinku vysoké. Poobědvali na ostrově Pyramid a aktivní den zakončili okruhem Cottonwood Slough (4 km). Čekal nás zasloužený váleček u jezera Medicine a při cestě zpět na naše spací místo jsme na silnici natrefili na mountain sheep. Nechybělo přátelské očuchání.

10.9. – Přestože celý den svítilo slunce, v průběhu dne poprchávalo. Proto jsme dnešek vyhlásili odpočinkovým dnem a zařídili si potřebné: vysprchovali se, vyprali, došli na internet, přikurtovali na střechu naše závodní kola a nechali vyměnit ucházející pneumatiku u auta. Na fotce symbol Jasperu.

11.9. – Přesun několik desítek kilometrů směrem k Mountain Robson, nejvyšší hoře Skaliských hor a druhé nejvyšší hoře Kanady (3.954 m.n.m.). Krátká procházka k Overlander Falls. Spaní na divoko, k večeři topinky na ohni.

12. – 13.9. - Ondra šel dvoudenní trek kolem hory Robson (46 km). Splendit!

14.9. – Krátká zastávka v Jasperu na doplnění zásob, umytí sebe i oblečení a přesun po silnici 93 k Icefield, kde jsme nocovali v krásném kempu. Buřtikové hody na ohni s dijonskou hořčicí a česnekovou topinkou. Silnice 93 je scénická, na podzim hrající všemi barvami a je z ní vidět spousty úchvatných vrcholů. Hned po Dampster Highway bychom ji označili za druhou nejkrásnější cestu, jakou jsme jeli.

Národní park Yoho (64. – 68. den)

15.9. – Přesun po silnici 93 do národního parku Yoho. Vyšlápli jsme si půldenní výlet Wilcox pass. Nocování v opuštěném kempu Hoodoos, kde nám dělali společnost veverky a pár ohromně velkých sov. Nemohli jsme se na ně vynadívat.

16.9. – Společně návštěva městečka Fields a prohlídka „Přírodního mostu“ . Zcela v Ondrově režii výšlap (celkem 11 km, převýšení 850m) k jezeru Hamilton a koupačka v jezeře Emerald. Opět nocování v Hoodoos. Sovy si na naši přítomnost postupně zvykli a zdržovali se blíž a blíž, tak jsme si je mohli lépe prohlédnout.

17. – 18.9. – Dvoudenní trek v jedné z NEJkrásnějších oblasti Yoho parku, jezera O´ Hara. Oblast jezera O´ Hara je specifická tím, že je do ni možný vstup jen pěšky (cca 12 km pozvolného stoupání) nebo zpoplatněným autobusem (CAD 15 pro jednoho). V kempu je omezený počet míst (30), proto se již 90 dní dopředu před sezónou otevírá na internetu předprodej a podmínkou je, že v kempu nelze zůstat déle než 4 noci. My jsme měli štěstí, že jsme přijeli až po sezóně a do kempu jsme se ihned dostali. Jedna noc pro jednoho stojí 10 dolarů. Pokud by se nějaký nešťastník nedostal, existuje ještě jedna možnost a to přespat několik desítek metrů od kempu v jedné z několika chatek. Boudička (dle rozměru 2 postele nebo palandy) je krapet dražší, stojí 840 dolarů na noc. Ovšem v ceně je plná penze, odvoz z a na parkoviště a možnost zapůjčení lodiček :-)

17.9. – Budík nás probudil do tmy a mrazu v 6:30. Ještě že jsme měli zabaleno z večera, neboť zmrzlými prsty a jen s jednou baterkou bychom to v čase nestačili. Vytipovali jsme si benzínku, kde se nasnídáme a popijeme něco teplého na zahřátí, ale když jsme u ni při rozbřesku zastavili, měla ještě zavřeno. V 8 hodin jsme byli na srazu. Žlutý školní autobus nás vyvezl ke kempu, tam jsme rozbalili stan, nasnídali se, jídlo uschovali do anti-medvědí spižírny a vydali se na celodenní výlet.

Z části jsme obešli jezero O´Hara (2035 m.n.m.), minuli 3 malá bezejmenná jezera a vydrápali se úzkou vyšlapanou cestičkou k jezeru Oesa (2275 m.n.m). Tam nás čekala zasloužená svačina a pozdní namazání krémem proti sluníčku. Další stoupání, nyní po skále, kolem Mary Lake a dalších bezejmenných jezírek k jezeru Opabin (2285 m.n.m). Uřícení, zpocení a spálení jsme zahučeli do ledovcového jezera, až z něj zasyčelo. I v takovém vedru ztratí člověk tělesnou teplotu, takže jsme si pro zahřátí uvařili čínskou polévku. Dolu už to šlo samo. Sestoupali jsme 250 výškových metrů, prošli se příjemně chladným lesem a čekala nás zasloužená večeře. Kemp půjčoval přikrývky, spacáky a karimatky, čehož jsme využili a půjčili jsme si každý po jednom spacáku. Ve dvou spacácích, zimní bundě, čepici a rukavicích se spalo nááádherně.

18.9. – Kvůli bolavým kyčlím (příliš namáhané přes den a prochladlé v noci) už nelezu po horách jako doteď, proto se s Ondrou občas rozdělíme. Zatímco Ondra šplhal k jezeru Schaffer a McArthur 2250 (m.n.m), já si polehoučku obešla O´ Haru kolem dokola. V autobuse cestou dolu na parkoviště jsme narazili na 3 Čechy – sourozence Kristýnu (20, studuje učitelství pro první stupeň), Dominika (25, v posledním ročníku 2. lékařské fakulty v Motole) a Jiřího (31, očního lékaře) z Chrudimi. Čtvrtý bratr zůstal doma a bratránek, se kterým tu byli, nedávno odletěl... Dali jsme se do řeči, slovo dalo slovo a společně jsme přenocovali v kempu u jezera Louis (kde nás mimo jiné posledně slečna pokladní ošidila). Koupili jsme buřty, pivo a večer rozdělali oheň. Jejich společnost byla velice příjemná, všichni jsou skromní, chytří, vtipní se spoustou zážitků a zkušeností.

19.9. – Dopoledne jsme strávili společně, došlo i na učení na kytaru a harmoniku. Rodina Blažkových je hudebně nadaná, všichni hrají na několik nástrojů a ještě k tomu zpívají. S sebou měli, z důvodu nedostatku místa ve voze, jen harmoniku, flétnu a kytaru. Klavír a další nástroje museli nechat doma :-)

Odpoledne jsme strávili u jezera Moraine a večer se přesunuli do NP Kootenay. Našli jsme si málo frekventované odpočívadlo a na něm přespali.

Národní park Kootenay (69. - 72. den)

20.9. – Celé dopoledne jsme strávili v termálním bazénu Radium Hot Springs. Odpoledne jsme si prohlédli stejnojmenné městečko. Moc se nám líbilo pro svou malou rozlohu a bohatou udržovanou zeleň. Průvodce haní jakési křiklavě barevné garáže a hotely, ale těch jsme si přes dřevěná zábradlí a bohatou květinovou výzdobu nevšimli. Navíc je město obohaceno mnoha sochami. K obědu jsme si koupili grilované kuře a jako zákusek zmrzku a broskvový koláč.  

K večeru jsme se společně s českou skupinkou 8 účastníků prošli k jezeru Dog (2,6 km). Nejbáječnější ze všeho byla paní Anička (65 let) z Jeseníků a podobně mladý štramák, tohoto času žijící v Německu.  Opět jsme přenocovali na našem parkovišti.

21.9. – Společná procházka Marble kaňónem. Z cesty byla k vidění krajina po 40 dní trvajícím požáru z roku 2003, kdy lehlo popelem 12% NP Kootney. Zcela pak v Ondrově režii ledovec Stanley (8,4 km s 350 m převýšení) a Paint Pots. Paint Pots je krásná procházka k bývalému zdroji železa v přírodě, Bohužel most přes řeku byl stržen a narozdíl od akrobata Ondry jsem nedokázala přelézt po sérii padlých stromů přes řeku.   

22.9. - Na programu dne Johnstons kaňón, nostalgická zastávka v Banff + meloun na vyhlídce, procházka podél jezera Minnewanka.

23.9. - Sunshine Meadows. Zatímco já jsem si zaplatila transport autobusem na startovní místo, Ondra za 50 minut zdolal vzdálenost 5 kilometrů s převýšením 500 metrů. Tzn., že každých 10 minut ušel 1 km a vyšplhal 100 výškových metrů. Ondra vyrazil a já si počkala půl hodiny na autobus. Na místo jsme dorazili ve stejnou chvíli a stejně zpocení. Ondra náročným výšlapem, já obavou o sebe a ostatní cestující, když jsem viděla, jak se řidič vyřazeného starého školního autobusu řítí po štěrkové úzké cestě a odlétající kameny mizí v propasti pod námi. Procházka mezi loukami a jezery stála za to. Já ten den ušla krásných 11 km, Ondra to vzal zpět na parkoviště okruhem a celkem nachodil 27 km.